Červenec 2011

she & her Mind.

5. července 2011 v 23:28 | Miss Pain. |  the insane creativity.
Já tě znám, ano jistě, znám tě,
Neznáš, nemůžeš mě znát, nikdo mě nezná,
jistěže ano, tebe znám, moc dobře tě znám,
Už jsem řekla, nemůžeš mě znát.

Však já tě i přes to znám,
Můžeš si myslet, že mě znáš ale mě nikdo nezná,
Nemyslím, že tě znám, protože já vím, že tě znám,
Neříkej to, nechci to slyšet, neznáš mě!

Říkám to, protože to musíš slyšet,
NE! Nechci, už dost neříkej to,
Proč bych to neměla říkat?
Protože mě neznáš, jsem neznámá.

Jsi známá, tak schválně, jak se jmenuješ?
Nemám jméno, jsem někdo horší než si myslíš,
Ovšem, už vím, tak sbohem navždy,
NE! nedělej to, nesmíš to udělat!

Nezabráníš mi, už jsem se rozhodla,
Ovšemže ti zabráním, já jsem tvá druhá půlka, vzpomínáš?
Nejsi má druhá půlka, jsi nikdo, neznámá,
Jsem ty, jsem tvá špatná část.

Myslíš, že jsi má špatná část?
Když vidím, co svíráš v pravé dlani, myslím, že ne,
dovolila jsem si změnit naše strany, nezlobíš se?
ovšemže se zlobím, nedovolím ti to.

Dívka poodstoupí od zrcadla a na jedno nadechnutí spolyká hrstku prášků.

Pianistka

5. července 2011 v 23:24 | Miss Pain. |  the insane creativity.
Pianistka
Jaro, brzké svítání. Bylo přesně šest hodin, jako každé sobotní ráno, ani tentokrát nevynechala svou hru na piano ve venkovním altánu. Jako každou neděli, stál skrčený za nejbližším stromem a mlčky naslouchal jemným tónům piana. Myslel že o něm neví, od prvního dne, kdy si ji přišel poslechnout věděla o jeho přítomnosti. Zamiloval si její působivou hru, vnímal každý tón tak, jak jej myslela. Ladně seděla na stoličce a pohupovala tělem v rytmu melodie. Zamiloval se, nezamiloval se však do ní, zamiloval se do její hry. V ten den poprvé odtrhla svůj zasněně upřený pohled na klávesy, její poled se zasměřoval na něj. Jejich pohledy se spletly. Tiše vydechla. Jakoby se jí zamotaly prsty, musela přestat hrát. Vyšel z pozadí stromů. Hleděli si přímo do očí. Líbil se jí. Poodstoupila od piana, šla k němu blíž. Každý den.. špitla s úžasem. Snažil se vyhnout střetnutí jejich pohledů. Šla blíže, poprvé svému obdivovateli viděla do očí. Nevěděl jak se zachovat. Utekl a od té doby si ji již nepřišel poslechnout. Trpělivě vyčkávala jeho příchodu, každičkou sobotu hrávala déle, myslela, že se přece jen ukáže, musela se však smířit s faktem, že on se již nevrátí naslouchat její hře na piano.
Brzy tu bylo další jaro, hrála čím dál časěji a doslova se měnila. S její změnou, změnou v ženu, měnil se i způsob její hry.Po roce si přišel znovu, ač nejistý byl, poslechnout dokonalé tóny piana. Najednou jako by ji nepoznával. Stále za pianem sedávala jemu známá dívka, byla krásnější, krásnější než kdy předtím. Její hra se stala více agresivnější, už to nebyly pouze tiché a jemné zamilované melodie. Naučil se ji chodit poslouchat znovu, tak jako dříve, kadičkou sobotu, přesně v šest hodin ráno. Zamiloval si ji, její nový způsob hry i vyrovnané chování. Jako by se už nebál, vystoupil z pozadí stínů. Nevšimla si jej. Hrála. Chtíč ji políbit byl silnější než on, šel přímo k ní. Zastavil se, když se za mladou pianistkou objevil vysoký muž a políbil ji na krk.